Diáky ve 21.století???

Gramofon, sifon, logaritmické pravítko, walkman, disketa, cyklostyl, diapozitiv???

Každému hned  dojde, že tyto výrobky mají jednu společnou, a to velice podstatnou věc - řečí dnešní mládeže nejsou tzv. in, jinak řečeno, jsou zastaralé, pro 21. století naprosto nevyužitelné, a tudíž i nevyužité, ačkoliv v některých případech to, naštěstí, neplatí. Např. gramofon a tím pádem i vinyly přicházejí opět do módy, jedna nejmenovaná česká firma z Loděnice na této vlně docela obstojně plave, i u mě se najde nějaká ta stovka titulů, které se v obchodech s hudbou spíše objevují v podobě umělohmotných placiček (CD), v horším případě  ve formě záznamu MP3, případně v jiných formátech (nebo také vůbec ne). Je celkem fajn vědět, že už dnes desky nekončí svou pozemskou pouť u popelnic, ale dělají radost stále většímu počtu milovíků hudby.

Na druhém konci seznamu jsem umístil diapozitiv - jak je to s ním? Patří také do "šrotu" nebo má v současné době uplatnění?

Jak to tak bývá, jak pro koho. "Člověku digitalis" už diapozitivy dávno nic neříkají, možná že už někteří z později narozených ani tento pojem neznají (že by nějaké dia potraviny s pozitivními účinky na zdraví???). Dokonce i mnozí fotografové se už tomuto fotografickému médiu brání zuby nehty, v lepším případě ho blahosklonně ignorují. V době dnešního velkého rozmachu mobilofoťáků se tomu ani nelze divit. A kvalita profesionální a poloprofesionální techniky (digitální zrcadlovky, aby nedošlo k nějakému nedorozumění), ta už je také na takové úrovni, že předčí kvalitu záznamu na diapozitivu (minimálně co se týká expozičního rozsahu, přesnosti zobrazení barev, ostrosti).

Z toho skoro vyplývá, že jak gramofon, tak i focení na diapozitivy jsou už jen pro staromilce, nostalgiky, jinak řečeno milovníky analogového záznamu informace, kteří dokáží ocenit krásu obrazu (případně zvuk s šumem), který nutně nemusí být a možná ani není dokonalý, ale pocitově vypadá "plnější, měkčí na dotek, lahodnější oku...", nebo se tímto lze alespoň utěšovat.

Vlastní, a bohužel dost drsná, zkušenost z předchozích pár dní: po focení na dovolené v zahraničí - na diapozitivy, jak jinak, jsem byl pln očekávání, jak budou fotografie vypadat, jestli vše dopadlo v pořádku. V profesionální fotolaboratoři (kde ještě zpracovávají foto ze svitku) se pustili do skenování, abych měl kromě diapozitivů i výstup digitální (jeden nikdy neví, jestli něco bude chtít prezentovat na webu). S fleškou (bez flašky, zato s nadšením) se večer pouštím do prohlížení fotek... a tady bych měl asi skončit, abych nemusel použít nevhodné výrazové prostředky hodící se max. do prostor restauračních podniků 7. a nižší cenové skupiny.

Ale co, už to přebolelo, takže pokračujme - výsledek byl, no nelichotivý, 3 týdenní focení se mi najednou zdá být zcela zbytečné (proč jsem tu zátěž sebou vůbec tahal???)... druhý den se hned ráno vydávám do fotolaboratoře, ještě pln emocí ze zklamání, aby mi bylo odborníky vysvětleno, co že se to vlastně přihodilo. A zde se dostáváme opět na začátek tohoto textu - dia zkrátka nebude pro 21. století tím pravým fotografickým médiem, tedy pokud na to koukáte optikou digi fotoaparátu. Jak mi bylo vysvětleno, jde o záležitost čistě fyzikální, v tomto případě i chemickou - dia, ač za ně zaplatíte téměř nekřesťanskou cenu (přes 200 Kč za svitek, kam se vejde max. 12/16 fotek), jednoduše nemá takový expoziční rozsah, jako standardní, alepoň trochu kvalitnější čip digi foťáku. Co to znamená v řeči laiků? Že běžně focená scéna mívá větší rozsaz mezi světlem (v tomto případě např. oblohou) a stíny, než dokáže dia narozdíl od digi zaznamenat. Takže světla jsou přepálená, že zaslepují oči a stíny naopak tak tmavé, že by se v nich skryly i ty nejhorší špatnosti světa (a to používám přechodové filtry, které by 'měly' být schopné expoziční rozsah zmenšit). Ale dost poetiky, dejme se do práce, ať s tím něco uděláme... Naštěstí můžeme použít výdobytky současné techniky - SW na úpravu fotek. Tyto programy sice nejsou všemocné, ale jak se ukazuje, dokáží pomoci alespoň v té míře, že i ten největší škarohlíd (v tomto případě já) najednou zjistí, že záchrana není jen nadějí, ale i skutečností, které můžeme, s trochu štěstí, naštěstí dosáhnout...  

Nemohu říci, že jsem s výsledkem na 100% spokojen, ale mé zjitřené emoce jsou již minulostí, dokonce se mi některé z těch téměř ztracených fotek i líbí (speciálně ty, které jsem naučil tvářit se Black&White), možná se budou líbit i vám, ale to budete vědět, až se mi podaří je publikovat... (což už nějaký čásek trvá). Těším se na reakce a zdravím slovy klasika: žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří... Přeji všem DOBRÉ SVĚTLO, pro nefotografy alespoň krásné dny!!!